Bejrút

Zářivá světla obklopující okolní kopce se pomalu vytrácejí. Sluneční svit pomalu sílí, tmavočerná obloha ustupuje červánkům a zlatavé záři, která se pomalu line za vrcholky kopců v dáli. Jsme ranní ptáčata a kvůli téhle podívané jsme si záměrně přivstali. Do Bejrútu jsme přiletěli tak pozdě, že už bylo vlastně brzo. Vycházka po nábřeží Bejrútu v pět hodin ráno nás odměnila nezapomenutelným východem slunce. Kromě rybářů a nadšených sportovců jsme narazili i na rodiny s dětmi, které si přišly užít čerstvý ranní vánek. Není se co divit, přes den máte pocit, že se pečete ve vlastním těle. Teploty tu i v říjnu přesahují třicet stupňů.

Raouché

Než jsme se vydali na pořádnou snídani, kterou jsme po dlouhém letu a brzké procházce opravdu potřebovali, udělali jsme ještě jednu zastávku. V nejzápadnějším cípu Bejrútu jsme se nechali okouzlit skálou Raouché. Přírodní úkaz je jedním z turistických lákadel a určitě stojí za to jej vidět. Ideálně ve světle vycházejícího či zapadajícího slunce. Co si však v Libanonu rozhodně nesmíte nechat ujít je jídlo. Libanonská kuchyně je naprosto úžasná a naše první snídaně nám to hned dokázala. Od prvního do posledního sousta.

Mohlo by vás zajímat

Cestování v době Covidu-19

Byblos a Tripoli – cesta na sever

Portugalsko – země s levným kempováním, stvořená k dobrodružství

Jelikož jsme na dovolené, dali jsme si k snídani rovnou i vodnici. Tu dostanete na každém kroku, téměř v každé restauraci, rozhodně v každé čajovně či kavárně. Přestože nekouřím, vodnici neodolám. Café Em Nazih je kavárna zapadlá mezi dvěma řadami domů a stala se naší snídaňovou oázou uprostřed probouzejícího se města. Přes den je v Bejrútu takové horko, že nám vůbec nevadilo strávit jej dospáváním v klimatizovaném pokoji.

To, co mě v Bejrútu uchvátilo nejvíc, nebyla Raouché, ale kontrast. Vedle luxusních apartmánů vybavených nejnovější technikou stojí polorozpadlé domy, opuštěné během války. Jednotlivé městské části se tu prolínají a vše je propleteno v jeden neuvěřitelný mišmaš. A já nevím, co si myslet. Kostel vedle mešity, luxus vedle chudoby. Jako by tu nebyla žádná střední cesta. V některých částech se cítím až nepatřičně.

V jedné chvíli procházím ulicí, kde za vysokými ploty vyčnívají střechy honosných domů, zajdu za roh a jsem v úplně jiném světě. Polorozpadlé ušmudlané budovy, zřejmě ještě z dob občanské války, a naprosto odlišná atmosféra. Jako turista tu jednoduše nesplynete s davem, rozhodně ne mimo sezónu. Na pocit, že vás neustále někdo sleduje se mi nepodařilo zvyknout. Bejrút je naštěstí multikulturní město a místní obyvatelé jsou na turisty zvyklí. Navíc jsou tamní obyvatelé přátelští a usměvaví. Co mě ovšem překvapilo, bylo množství toulavých koček, kterých na každé ulici najdete nespočet. Žijí si tu vlastním životem, občas od někoho vyloudí něco k snědku, jindy uloví nějakou tu myš. Pozor, volat na ně „čiči“ jako u nás by se vám v Libanonu nemuselo vyplatit.

Po západu slunce jsme se opět vydali na průzkum tamní kuchyně. Tentokrát do restaurace Terghale, která se rychle stala naším oblíbeným místem. Jídlo je tu naprosto parádní a samozřejmě tu dostanete i prvotřídní shishu. Personál byl neskutečně milý. Po obědě alias večeři jsme opět zamířili k moři, tentokrát k přístavu, kde večerní kluby vyzývaly k party. Muzika se linula ze všech koutů, spousta mladých lidí posedávala na molu a užívala si svěží mořský vánek.

Down Town

Naše toulání nocí pokračuje v luxusní čtvrti Down Town na severu města, která byla znovu vystavěna poté, co bylo město během občanské války zničeno. Vše tu září barvami a čistotou. Namísto lokálních podniků tu sídlí světové značky jako Cartier, Hugo Boss, Armani a další. Svět tu vypadá zase jinak, ale i tak se místy dere na povrch historie města v podobě uchovaných pozůstatků římského osídlení. Nová čtvrť však byla nad naše peněžní možnosti. Cestou zpět do hotelu se zastavujeme v jednom café na půlnoční svačinku a samozřejmě na další vodnici. Ano! Už třetí vodnice! Co můžu říct? Není nad to, dát si po dlouhé vycházce vychlazený mátový nápoj a čokoládový dezert. Sedět na pohodlném křesle, potáhnout vodnici a sledovat ten neutichající šum kolem.

Jounieh

V Bejrútu jsme strávili několik dní, ale ani ty nestačily na to, abychom toto zvláštní místo kypící životem pochopili. Rozhodli jsme se na všechno podívat z výšky a vyrazili do nedaleké vesnice Jounieh. Odtud jsme se nechali vyvézt lanovkou k poutnímu místu „Naše dáma z Libanonu“, které je zasvěcené svaté Marii a představuje jedno z nejsvatějších míst v Libanonu, jak pro křesťany, tak pro muslimy. Jízda lanovkou pro mě byla jako cestování v čase. Vrátila jsem se do dětských let a s nosem přilepeným na skle sledovala pomalu mizející město.

Vystoupili jsme z lanovky a místo toho, abychom rovnou nastoupili na další tentokrát pozemní, rozhodli jsme se na vrchol vyjít pěšky. Příjemná procházka pod korunami vysokých stromů nás zavedla na náměstíčko, v jehož středu stála kamenná kaple a na jejím vrcholu se tyčila obrovská socha svaté Marie. Již z náměstí jsme mohli obdivovat výhled, který se nám naskytl. Pobřeží obsypané městy a vesnicemi, kterým není konce, šedomodré moře a pomalu zapadající slunce.

K našemu úžasu jsme zjistili, že po obvodu kaple vede schodiště, po kterém můžete vystoupat až k soše Marie a kochat se výhledem z ještě vyššího místa. Neváhali jsme a hned jsme se začali škrábat na vrchol. Nějakou chvilku jsme museli počkat, než se na nás dostane respektive, než se obmění turisté, kteří se již výhledem pokochali, ale to nám vůbec nevadilo. Čekání se vyplatilo. Se zapadajícím sluncem se pobřeží začalo pomalu probouzet. Jak se pomalu rozsvěcovaly jednotlivé domácnosti, obalilo se pobřeží do záře tisíců světel. Slunce se pomalu utápělo v moři a my si užívali výhled, který se nám vryl do paměti.

Z kaple jsme viděli, jak se říká, široko daleko, ale k tomu, abychom lépe pochopili tuhle krásnou zemi, nám to moc nepomohlo. Libanon je zemí, kde najdete všechno. Historické památky a moderní architekturu, zemí, kde se ráno můžete koupat v moři a večer vychutnávat víno na vrcholku hory. Zemí s bohatou historií a komplikovanou přítomností. Zemí, kterou stojí za to navštívit.