Byblos a Tripoli – cesta na sever
Ještě jednou vás vezmu na cestu po Libanonu. Ještě jednou, naposledy, do téhle krásné země. Tentokrát se vydáme na sever. Dnešním cílem je město Tripoli.
Byblos
Cesta z Bejrútu do Tripoli zabere přibližně 3 hodiny. Nevadilo nám si ji rozdělit v necelé půlce návštěvou jednoho z dalších pobřežních měst. Pro naši zastávku jsme si nemohli vybrat lepší místo než starodávné městečko Byblos. Pískovcové uličky vás oslní na první pohled. Tohle přístavní město je staré přes 8 000 let a nejstarší kontinuálně obydlené město na světě. Díky tomu se nachází na seznamu UNESCO a bylo zde objeveno písmo, z kterého vychází námi současně používaná abeceda. Mimo jiné bylo oblíbenou destinací Franka Sinatry. Ale dost již historických vsuvek. Pojďme se na Byblos podívat mýma očima.
Do Byblosu přijíždíme paradoxně ze severu a poděkujme za to odbočce, kterou jsme minuli. Cesta nás vede kolem krásného pobřeží s azurově modrým mořem až do středu města, jehož srdce tvořil malý přístav. Už na první pohled je jasné, že tohle město žije. Úzké pískovcové uličky odráží sluneční třpyt, zelený břečťan se pne po teplých kamenech a všude prokukují barvy. Z přístavu jsme zamířili do nejhistoričtější části – křižáckého hradu. Okolo hradu se rozkládá rozsáhlá plocha, která je pokryta jedním archeologickým kouskem vedle druhého, ať už jde o perské opevnění, polorozpadlé hradby, zachovalý amfiteátr, antické sloupořadí nebo podivné koleje vedoucí do moře. Ideální místo pro bambilión fotek!
Ihned jsme zahájili focení na tisíc způsobů. Náš doprovod zatím posedával na balvanu opodál a pomalu splýval se scenérií. Po dostatečném nabažením se historie a neúspěšných fotosessions opouštíme historický areál a vydáváme se na krátkou procházku po okolí. Začínám chápat, co Sinatru okouzlilo. Malebné kavárničky a restaurace zaklíněné v úzkých uličkách. Popíjení ve stínu plachet, které se nad vámi jemně třepotají, písečné pláže vybízející k lenošení, azurové moře, vynikající jídlo a kus historie pod vašima nohama…
Hranice se Sýrií
Není čas ztrácet čas. Nasedáme do našeho malého vozu a pokračujeme v cestě na sever. Než se však vydáme do samotného Tripoli, chceme vidět hranice se Sýrií. Ačkoli válka v Sýrii probíhá omezeně, neodvážíme se dál než na dohled od syrských hranic. Severní hranici tvoří řeka Al Kabir, velké betonové kostky lemují silnici několik desítek metrů před samotnou hranicí. Dál za kostky se neodvažujeme, i tak v nás scenérie vzbuzuje spíše negativní pocity. Těm nahrává i rozkládající se mršina zaběhlého psa opodál. Dlouho se nerozhlížíme. Přišli jsme, viděli jsme, odcházíme. Mírně rozrušeni se vracíme o kus jižněji do Tripoli a doufáme, že si tam odpočineme.
Tripoli
Město z dálky vypadá, jako by vystupovalo přímo z moře. Čím více se blížíme, tím víc je nám jasné, že tohle město si zažilo svoje. Nečekají tu na nás žádné turistické památky, ani chápavé pohledy místních. A ačkoli mám na sobě tříčtvrteční legíny, zahalená ramena a dekolt, přeju si, abych byla oblečená víc. Tohle místo je konzervativní a na turisty tu nejsou zvyklí. A ačkoli si k nám nikdo nic nedovolí, odmítavé pohledy cítíme ze všech stran. Projíždíme městem a je nám jasné, že život tady není žádné peříčko. Přestože se teplota pohybuje kolem třicítky, působí na mě Tripoli až nepřirozeně chladně. Tenhle pocit se ještě znásobí, když se náš doprovod rozhodne projet palestinským uprchlickým táborem, který se rozkládá téměř v centru města. Zíráme s očima dokořán a ani jedna z nás se neopovažuje vytáhnout fotoaparát.
Pocit nepatřičnosti v nás roste rychleji a rychleji. Člověk si najednou uvědomí, jaké štěstí má, že se narodil tam, kde se narodil. Zamířili jsem raději na „americkou“ avenue, kde se schází mladí a odvážní, kde se tolik nelpí na tradici a kde svět vypadá „normálněji“. V jedné z restaurací usedáme do pohodlných křesílek ve stínu pergoly a vstřebáváme veškeré dnešní vjemy.
Z ulice k nám přichází asi 6letý chlapec s ušmudlanou tvářičkou, a natahuje ruce v prosebném gestu. Obsluha rychle přibíhá a chlapce odhání. Žebrání v téhle společnosti nemá místo. Místo toho tu lidé prodávají například žvýkačky, samozřejmě se značným příplatkem. Teprve teď si opravdu uvědomuji, jak nelítostný svět dokáže být. Rozčarováni se pomalu vydáváme na hotel.
Druhý den v Tripoli. Stále rozčarováni. První zastávka: vydatná snídaně v jedné z nejchudších částí. Jako bychom byli z předešlého dne málo otřeseni. Dvoupatrová restaurace nepůsobí na první pohled nijak extra. Nicméně jakmile je jídlo na stole, zapomínáme, kde sedíme a ládujeme se o sto šest. S plným žaludkem je hned všechno růžovější. Druhá zastávka: opuštěné nádraží. Libanonem procházelo jedno z nejznámějších vlakových spojení, slavný Orient Express. Během občanské války byla většina kolejí zničena a jako vzpomínka tu zůstalo pár opuštěných nádraží a několik kilometrů zarostlých kolejí. Zvědavě si prohlížíme rezavé lokomotivy.
Netrvá dlouho a prozkoumáváme je i zevnitř. Moji kolegové nevypadají zrovna nadšeně, když se rozhodnu vylézt na střechu jedné z lokomotiv. Ale co už, mám ráda výšky a pořádný výhled. Odcházíme předtím, než mě stihne napadnout další místo, kam bych mohla vylézt. Zastávka třetí: místní trh. Tady to konečně hraje všemi barvami! Nejedná se o rozsáhlý prostor zaplněný stánky, jak jsme zvyklí. Labyrint propletených úzkých uličky, kde sídlí jeden obchodník vedle druhého.
Uličky jsou místy tak úzké, že se tam stěží vyhnete lidem procházejícím z druhé strany. Navíc tu koupíte úplně všechno, od koření, ovoce a zeleniny, masa, přes KitKat, kosmetiku, až po oblečení, šperky a elektroniku. Držíme se blízko sebe, abychom se v tom labyrintu neztratili. Když se konečně vymotáme na ulici, civí na nás politici z obrovských plakátů zavěšených na šedých budovách. S lepším pocitem z Tripoli nasedáme do auta a vydáváme se zpět do Bejrútu.
Nedá nám to a po cestě ještě jednou zastavujeme v Byblosu. Tentokrát míříme rovnou na pláž. Místo lehátek si tu hovíme na posteli. Z restaurace opodál nám přinášejí nápoje a samozřejmě vodnici, bez které se už neobejdu. Nechávám se ovívat teplým vánkem s nádechem moře a sleduji, jak slunce pomalu klesá, jako by se chtělo utopit v moři. Poslední den v Libanonu… Tahle cesta rozhodně stála za to. Zážitky, jídlo, historie, příroda, lidé, všechno to krásné i to ošklivé. Každá mince má dvě strany, každý má dvě tváře a Libanon nám ukázal vše bez jakéhokoliv studu a já za to budu navždy vděčná.
foto: Aneta Viktorová
