New Age – hudba budoucnosti?
Když se řekne new age, zřejmě málokdo začne přemýšlet o muzice. Spíše si představíme léčitelství, věštění a alternativní myšlení. New age nebo také „hudba nového věku“ je však mimo jiné významný hudební žánr, který má na světě své místo již dlouhá desetiletí a o kterém jste možná ani netušili, že ho znáte.
S náboženským hnutím, po němž zdědilo svůj název, má však new age mnohé společného.
Jedná se o harmonický hudební styl, který má posluchače přivést k fyzickému i psychickému klidu, vyvolávat v nich optimismus a inspirovat je. Právě proto našel tento žánr uplatnění jako melodický podkres při masážích, meditacích, cvičení jógy a čtení, aby navozoval příjemnou atmosféru a odbourával stres.
Charakteristika New Age
Právě zmíněné využití, efekty a pocity, které přináší, jsou pro charakteristiku new age stěžejní. Co se provedení a nástrojů týče, nelze hudbu nového věku jednoznačně definovat. Může být elektronická za doprovodu syntezátorů a sekvencerů i akustická za použití klasických nástrojů, jako je flétna, piano, harfa a akustická kytara.
Ač tomu tak původně nebylo, ani vokály nejsou pro new age v dnešní době něčím netypickým. Texty bývají založené na mytologii, například na keltských legendách, nebo se jedná o tradiční americké, sanskrtské či tibetské zpěvy. Skladby bývají poměrně dlouhé, třeba i desítky minut.
Vznik New age
New age má za sebou poměrně dlouhou historii, neboť jeho původ se píše do 60. a začátku 70. let minulého století. Kromě elektronické hudby a jmenovitě jejích skladatelů Johna Serrie, Kitaró, či Aeoliah, se o to zasloužila řada dalších žánrů – například folk, jazz nebo tzv. world music. Jejich smícháním s „kosmickými“ zvuky, indickými rágami a meditativními prvky postupně vzniklo to, co se dnes nazývá jako hudba nového věku.
Stěžejní pro vznik new age byly zážitky a zkušenosti samotných umělců z jejich cest do Indie a na Dálný Východ. Jedním takovým byl jazzový klarinetista Tony Scott, který po návratu ze své cesty do Japonska v roce 1964 svým albem Music For Zen Meditation ukázal světu první náznaky hudby nového věku. Podíleli se na něm japonští hráči na tradiční nástroje a je v rámci tohoto žánru považováno za průkopnické. Podobný příběh potkal původně jazzového flétnistu Paula Horna či minimalistu Philipa Glasse. Inspirací pro jejich alba v 70. letech byly zkušenosti nabyté v Indii, kde se naučili hrát na sitár a zpívat s tamburou.
Jako skutečný otec new age bývá označován americký hudebník Steven Halpern. Právě on jako první na začátku 70. let usiloval o relaxační a meditační podtón své muziky a také jako první zkoumal její vliv na člověka. Vydavatelství o něho neměla zájem, a tak vzal svou budoucnost do vlastních rukou, až se o průlom v jeho kariéře postaralo klíčové album Spectrum Suite.
New age dnes
Počátkem 80. let se fenomén new age začal šířit, hledat nová uplatnění a nové formy, až došel do své současné podoby. V roce 2020 rozlišujeme několik rozdílných typů tohoto žánru podle užitých nástrojů, zvukových prvků, délky, původu a podobně. Mezi ty nejvýznamnější patří environmentální (se zvuky přírody), lidová, meditační new age muzika či tzv. hudba prostoru, využívající syntezátory, počítače a samplery.
Kategorizace umělců je v rámci new age složitá, neboť i o definici samotného stylu se vedou rozpory. Ti, kteří by se na základě své tvorby dali do new age zařadit, to často sami odmítají. Obecně však za současné čelní představitele bývají považováni držitelé ceny Grammy za nejlepší new age album Kitaró a William Ackerman, francouzský skladatel Jean-Michel Jarre, americký pianista George Winston a švýcarský hudebník Andreas Vollenwider.
Ambientní hudba
New age muzika někdy bývá zaměňována s ambientní hudbou. Mezi těmito pojmy se nachází jen velice tenká hranice, a tak je řada laiků i odborníků považuje za synonymní. I do ambientní hudby neodmyslitelně patří syntezátory v kombinaci s přírodními a technickými zvuky. Její vznik však spadá již do počátku 20. století, kdy ji před první světovou válkou prosazoval francouzský skladatel Eric Satie. Jeho účelem bylo vytvořit příjemnou, nevtíravou muziku, která by byla naprosto přirozenou součástí životního prostředí a podtrhávala by atmosféru daného prostoru ať už venku, či uvnitř.
Satieho myšlenku o padesát let později zrealizoval pomocí elektronických zvuků anglický hudebník Brian Eno. Své nahrávky vydal ve speciální sérii alb s názvem Ambient, přičemž jeho nejznámějším dílem je hudba pro velké letištní haly. Sám Eno říká, že ambient vynalezl, a vysvětluje, že se nejedná o muziku k tanci, nýbrž spíše k transu.
foto: Andreas Lawen, Wikimedia
